CZ 
Přemýšleli jste někdy nad původem psacích potřeb? Podívejme se spolu, odkud vlastně přicházejí.
Pera a tužky. Jedny z nejvýznamnějších a zároveň nejpodceňovanějších vynálezů lidstva. Jen těžko si umíme představit, kde bychom dnes byli, nebýt těchto šikovných prostředků, pomocí kterých už po staletí zaznamenáváme informace. O naší historii, o příbězích hrdinů, králů či proroků, bychom se dozvídali pouze díky tradování, což by často znamenalo s každým opakováním mnohé nepřesnosti a obměny. Právě díky perům a tužkám zde máme Shakespearova díla, da Vinciho vynálezy a výzkumy, nebo Newtonovy gravitační zákony. Pojďme se tedy podívat, jakou cestou tyto vynálezy prošly až do dnešní podoby.
Pera
Třtinové pero - 3000 před Kristem
Potřeba pera se vyvinula, když lidé objevili papyrus. Ke psaní na papyrus a pergamen vytvořili Egypťané třtinové pero. Jako tělo pera používali dutou trubičkovou močálovou trávu, zejména bambus.
Jeden konec trubičky byl zabroušen do tvaru hrotu pera a samotná trubička byla naplněna psací tekutinou. Pero se mačkalo, aby inkoust mohl vytéct.
Brk – 6. století našeho letopočtu
Po staletích používání třtinového pera vznikl v 6. století v Seville ve Španělsku brk, ačkoli mnozí se domnívají, že se používal už dávno předtím. Brka byla vyrobena z peří ptáků, jako jsou labutě, krocani a husy (levnější byla vyrobena z husího peří, zatímco ta dražší z peří z labutí).
Peří se vysušilo, aby se odstranily všechny v něm přítomné oleje, které by interagovaly s inkoustem. Konec pírka byl obroušen nožem, čímž se vytvořil hrot pera. Brk se používal namáčením pírka do inkoustu. Tato pera byla odolná, ale musela se často brousit nožem.
Před vynálezem brku se psalo velkými písmeny. Když však brk zlepšil plynulost a rychlost psaní, vyvinuly se dekorativnější a rychlejší prostředky psaní, včetně malých písmen. Brk se bude používat téměř 12 století.
Pero s ocelovým hrotem – 1822
Brka byla nahrazena, když John Mitchell z Birminghamu vyvinul a začal hromadně strojově vyrábět pera s ocelovými hroty. Tato pera fungovala stejně jako brky, ale byla mnohem levnější a pevnější.
Taková pera se dodnes používají při kaligrafii. Přestože byla pera s ocelovým hrotem poprvé sériově vyráběna až v 19. století, existují archeologické důkazy, dokazující přítomnost kovových hrotů již ve starověkém Egyptě.
Plnicí pero – 1827
Když bylo psaní plynulejší a rychlejší, neustálé namáčení per do inkoustu bylo stále více frustrující. To vedlo k vynálezu plnicího pera.
Plnicí pero si patentoval Petrache Poenaru, římský vynálezce, v roce 1827. Toto pero mělo inkoustový válec, a proto jej nebylo třeba pravidelně namáčet do inkoustu. Tento design však nikdy nebyl dotažen k dokonalosti. Měl velké chyby v toku inkoustu, což vedlo k případům, kdy buď neprotékal žádný inkoust, nebo teklo příliš mnoho inkoustu, což způsobovalo skvrny.
V roce 1884 Lewis Edson Waterman navrhl a patentoval tříkanálové plnicí pero s inkoustem. Zajistil plynulý tok inkoustu a udělal z pera skutečně přenosný nástroj. Plnicí pero prošlo během 20. století mnoha vynálezy, jako například použití vyměnitelných a znovu naplnitelných inkoustových kazet a použití plastu, kovu a dřeva.
V Liptovském Mikuláši narozený holandsko-polský Chorvat Slavoljub Eduard Penkala v roce 1907 také přišel s vylepšením plnicího pera, když představil první plnicí pero s tzv. tuhým inkoustem. Penkala kromě tohoto pera objevil také mechanickou tužku a vyrobil první chorvatské letadlo. Později si spolu s Edmundem Mosterem založili továrnu na výrobu per a tužek – Penkala Moster.
Kuličkové pero – 1943
Ačkoli americký vynálezce John J. Loud patentoval nejranější design kuličkového pera v roce 1888, nikdy nedokázal zdokonalit tok inkoustu pro uživatele. O několik desetiletí později začal maďarský novinář László Bíró, žijící v Argentině, pracovat na novém designu kuličkového pera.
László jako novinář velmi dobře znal problémy s tekoucím inkoustem a jeho rozmazáváním. Rozhodl se použít rychleschnoucí inkoust a zavedl malou kovovou kuličku, která se otáčela na špičce pera. Tím se podařilo zabránit zaschnutí inkoustu a také jeho plynulé distribuci. V roce 1943 si László a jeho bratr György, chemik, patentovali tento nový design. Tato pera, známá jako biromy, měla obrovský komerční úspěch. Patent na tento design pak v roce 1945 koupil Marcel Bich, jehož společnost prodala po celém světě více než 100 miliard kuličkových per.
Biro pera nebo biromy byla první komerčně úspěšná kuličková pera. Kuličkové pero bylo zlomovým bodem ve vývoji per. Bylo vysoce odolné, pohodlnější, dalo se psát na několik povrchů jako je karton a dřevo a dokonce i pod vodou a ve vysokých nadmořských výškách.
Tužka
Tužka, ze staré francouzštiny pincel (z latiny penicillus, „malý ocas“) původně označoval jemný kartáč z velbloudí srsti, používaný i pro psaní.
Ve 4. tisíciletí před Kristem, během neolitu v jihovýchodní Evropě, kultura Marița používala grafit v keramické barvě na zdobení keramiky.
Bylo to však až kolem roku 1500, kdy v Anglii objevili velká ložiska tohoto minerálu, kde pak místní pastevci jeho pomocí označovali své ovce. Právě objevení grafitu nastartovalo vývoj tužek až do stádia, v jakém je známe dnes. Podívejte se níže na časový přehled událostí, které následovaly:
Kolem roku 1565 – pro psaní se začíná používat grafit
Rok 1567 – Conrad Gessner navrhl nový psací nástroj - grafit v dutém dřevěném obalu
Kolem roku 1662 – v Německu se začaly vyrábět grafitové tyčinky. Brousily se malými noži nebo brusným papírem.
Rok 1790 – Dvorní knížecí architekt Joseph Hardtmuth založil ve Vídni továrnu na výrobu kameniny - Koh-I-Noor Hardmuth.
Roku 1795 – francouzský chemik Nicholas Jacques Conté obdržel patent na moderní proces výroby tužek pomocí míchání práškového grafitu a hlíny. Směs, kterou formoval do tyčinek, pekl ji v peci a vložil mezi dřívka, je základem všech následujících „moderních“ tužek.
Rok 1802 – Došlo k patentování jedinečného způsobu výroby grafitové tuhy z grafitu a jílu.
Rok 1812 – výrobce židlí ve státě Massachusetts (USA) William Munroe vyrobil první americkou tužku ze dřeva. Partner společnosti Munroe Ebenezer Wood automatizoval výrobu a tužku obalil do šestihranného pouzdra.
Rok 1828 – francouzský matematik Bernard Lassimonne patentoval první ořezávač tužek. Tento ořezávač měl malé kovové plošky nastavené na 90 stupňů v bloku dřeva a brousil okraje špičky tužky. Tato metoda ořezávání však nebyla rychlejší nebo lehčí, než ostření nožem, takže se ořezávač nerozšířil.
Rok 1847 – Thierry des Estivaux, také z Francie, zdokonalil struhadlo Lassimonneho a vyrobil ořezávač, který měl jednu čepel v kónickém pouzdře. Tento typ designu používáme ještě dnes.
Rok 1851 – další zlepšení ořezávače tužek přišlo z druhé strany Atlantiku od muže Waltera K. Fostera. Zlepšil tvar ořezávače na tužky tak, že jeho vynález mohl být hromadně vyráběn.
Rok 1858 – Hymen Lipman z Philadelphie (USA) si patentoval gumu a připojil ji na konec tužek.
Rok 1888 – Franz Hardtmuth zahájil výrobu ikonické žluté grafitové tužky KOH-I-NOOR 1500 v sedmnácti stupnicích tvrdosti (H = Hardtmuth, B = Budweis, F = Franz).
Rok 1894 – afro-americký vynálezce John Lee Love změnil způsob, jakým přemýšlíme o ořezávačích tužek. Vynalezl tzv. Love Sharpener, přenosný ruční ořezávač.
Rok 1896 – byl patentován AB Dick Planetary Pencil Pointer. Tento ořezávač používal dva frézovací kotouče, které se otáčely kolem své osy a obešly špičku tužky. Šlo o tzv. planetární mechanismus, který vytlačil všechny ostatní, do té doby realizované koncepce.
Rok 1906 – Eduard Penkala vyrábí mechanickou tužku.
Rok 1922 – John Hawkins a Sampson Mordan patentovali v Británii "věčně" špičatou tužku. O jedenáct let později James Bogardus patentoval v USA „tlustou“, také navždy špičatou tužku.
Rok 1929 – ženevský inženýr Caran d'Ache vynalezl a jeho společnost veřejnosti představila mechanickou tužku Fixpencil. O rok později ji uvedla na trh jako první, zcela kovovou mechanickou tužku na světě, vybavenou spojkovým mechanismem a ořezávacím mechanismem zabudovaným do tlačítka.
Rok 1937 – Byla zaregistrována ochranná známka Versatil pro mechanickou tužku firmy Koh-i-Noor Hardmuth
Rok 1938 – začaly se vyrábět barevné tužky. Z nástroje pro psaní a rýsování se stalo médium pro umělce.
Rok 1945 – Ignacio Urresti se inspiroval mlýnkem na kávu a vyrobil ruční ořezávač tužek. Struhadlo vážilo 1,29 kilogramu.
Rok 1961 - Japonec Hori Takeo si dává patentovat elektrický ořezávač tužek
Přestože postupně tužky i pera upadají v zapomnění a stále více utíkáme k digitálním formám záznamů, uvědomme si, jak velký přínos měly pro naši společnost a kulturu tyto navenek malé vynálezy. Nezapomeňme na důležitost těchto pomocníků a zkusme občas potrénovat krasopis, případně napsat dopis či pohlednici svým blízkým.